Je krásný jarní
večer a já si zase sedím v kolejní místnosti, klábosím se staršími studenty a
všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby se tu neobjevila naše kolejní.
Dokáže mi většinou už svou přítomností zkazit náladu, ale tentokrát to bylo
mnohem horší… Napochodovala si to mezi nás a spustila "vyloučili jsme dva
studenty zmijozelu pro vaše dobro"
Ještě chvíli mluvila, než zní vypadla
jména… Avaline a Ethan. Ne! To prostě nemůže být pravda, nemůžou vyloučit
zrovna tyhle dva. Vystřelil jsem z koleje jako zapálená petarda a utíkal rychle
pryč, jen co mi nohy stačily. Zastavil jsem se až v lese, bylo mi jedno jestli
mě teď něco sežere…potřeboval jsem místo, kde se cítím bezpečně stejně jako na
panství. Sklouznul jsem zády po kmenu stromu a začal brečet. Byl jsem extrémně
naštvaný a smutný zároveň. Díky Avaline se tu cítím dobře, je jediná koho jsem
pustil tak hluboko k sobě a teď o ni mám přijít?! Když jsem se konečně
uklidnil, vrátil jsem se na kolej. Lucas mě chtěl jít zrovna hledat…je jako můj
brácha a přes to ale není tak hluboko jako Avaline. Zbytek večera se nesl v
duchu pohřbu, nikdo to nechápal ani po tom, co nám to ti dva vysvětlili…vylili
je za takovou kravinu! Někdy kolem půlnoci jsem usoudil, že by bylo dobré jít
spát a tak jsem vzal Avaline k sobě, přitulili jsme se a povídali si až do
rána…užívali si to, že tu ještě můžeme spolu být. Následující den se už od
rána burcovali veškeří studenti kvůli
petici, aby je tu nechali dál studovat. Byl jsem unavený a celou dobu nic
nejedl. Po obědě se konečně objevil ředitel aby si je odvedl, když jsme mu ji
dali a zastali se jich. Nezvládli jsme toho moc, ale…můžou se za rok a půl
vrátit. Jsem za to opravdu rád a přes to pro mě bylo neskutečně zdrcující a tak
jsem se s ní rozloučil a dřív než bych ji musel vidět odcházet jsem šel já. Mé
nohy pomalu kráčely schody až k astronomické věži, kde jsme měli mít hodinu…na
tu jsem však už nedošel. Vzpomínám si, že jsem byl na vrchu žebříku, když se mi
udělalo špatně a pak jsem omdlel.
Na ošetřovně jsem
strávil opět několik týdnů, podle všeho jsem si při pádu ze žebříku způsobil
otřes mozku a následně se myslí přesunul o několik měsíců zpět. Raději nechci
vědět, co všechno jsem řekl, když jsem byl mimo…ale jedno vím stoprocentně,
začal jsem Sayace, kterou téměř neznám říkat mami….asi v té chvíli jsem v ní
cítil něco, co mě nutilo jí věřit a starala se o mě skvěle. Titul mámy jí však
už zůstal i když ji popravdě lituju…zažila si toho dost už se ségrou a mít na
krku druhého z naší rodiny bude těžké…i když mi něco našeptává, že jestli
vyvedu něco jako Alice, tak bude mnohem ráznější než u ní. Z ošetřovny mě
pustili chvíli před zkouškami, k mé smůle i přes snahu jsem se nedokázal doučit
veškerá kouzla a tak jsem šel jen na zkoušku z Dějin, zbytek si dodělám po
prázdninách. Včera jsme přijeli z Bradavic, viděl jsem po dlouhé době Avaline a
byl opět štěstím bez sebe…nechápu jak to bez ní tam vydržím! Vzal jsem ji na
večeři společně s Ethanem a Char. Teď se válím na gauči bratránka a přemýšlím
kam ji vezmu na dovolenou…musím vymyslet něco skvělého. Musíme podniknout něco,
co nám dodá energii zvládnout rok odloučení.
Gianni
Žádné komentáře:
Okomentovat